Dlouhá cesta k Ústavnímu soudu: O co vlastně bojujeme

S ohledem na to, že se Lucie narodila v roce 2010, a dnes píšeme letopočet 2021, se zpětným pohledem zdá ten příběh až neuvěřitelný. Už plynou nejen léta, ale i desetiletí. Tím, že máme u Ústavního soudu číslo jednací, se ale věci posouvají dál, a snad konečně naberou nějakou rychlost.

O co jde v tomto řízení: samozřejmě za prvé o nás, o naše životy, o to, abychom nemuseli jíst kůru ze stromečků a pít vodu z potůčku, což už tak dvanáct roků vlastně je.

Jsou tu ale i obecnější důvody, kvůli kterým je ten proces důležitý:

  • Kráčí o to, aby se Fakultní nemocnice postavila ke svému pochybení čelem. Za dvanáct let! se nepokusili ani o lidské vyjádření účasti; nejde přitom ani tak o to, že se něco pokazilo – ono se toho v životě pokazí!, ale právě o to, přijít potom jako chlapi, uznat chybu, a vyvodit z ní zodpovědnost. Bohužel musíme absolvovat tuhle nekonečnou soudní mašinerii, aby se tyto věci staly;
  • Také jde o to, že názor Ústavního soudu a závazný výklad práva může do budoucna zamezit tomu, aby se zakázaná Kristellerova exprese nadále slovní ekvilibristikou s medicínskými termíny vydávala za povolené (a ještě žádoucí…) přidržení fundu.

Jaké jsou možné závěry toho, co nás čeká?

Buď Ústavní soud vyhoví naší stížnosti a učiní obecné soudy povinnými řídit se jeho výkladem práva, a potom jsme vyhráli – a nejen my, ale i všichni, co přijdou po nás. Nebo nevyhoví, a případu to otevírá cestu do Štrasburku. Obě dvě možnosti jsou vlastně správně. Za sebe si přeju, aby platila ta první, protože by ta dvanáctiletá sága onečně skončila.

A my jsme už doopravdy unavení…

 

Napsat komentář