Co se stane, když do rodiny přijde postižené dítě, aneb potápějící se Titanic

Když přišla do rodiny Lucinka, byla to jako plavba na Titanicu. Na palubě se tančilo, žili jsme si své životy, jistě s chybami, a netušili jsme, že se blíží ledovec. Možná jsme v první chvíli ani nepocítili ten náraz. Pak uplynuly první dlouhé minuty od srážky, a loď stále stála nehnutě na hladině, nasvícená jako vánoční stromeček. Nikdo si neuvědomoval, jak blízko je zkáza. Neuvědomovali jme si to ani my, když přišla na svět Lucie.

První dny po narození jsme sice věděli, že není všechno v pořádku, přesnějšího nám ale nikdo nic neřekl. Od lékařského týmu to byly jen velmi vyhýbavé odpovědi, korunované tím, že jsme dostali instrukci, abychom dítěti v inkubátoru natočili na CD vyprávěné pohádky, ať slyší nás hlas. Koho by v ten moment napadlo, že dítě nic neslyší a téměř nevnímá svět kolem sebe. Na jednu stranu jsem chápal, že oni ti doktoři takhle zkraje taky moc nevědí a že je třeba počkat, jak se situace vyvine. Jak dopadnou příslušná vyšetření. O to víc šokující bylo o pár měsíců později, když jsme se z papíru dozvěděli, že rodiče byli po narození dítěte „informováni“. Nebyli.

Lucku nám dali domů po 6 měsících. Finanční potíže přišly prakticky okamžitě. Zvýšené náklady na pojišťovnou nehrazené léky, na zdravotní pomůcky. Na invalidní kočár. Přísahám při živoucím bohu, že jsem v prvním okamžiku, při prvním záblesku toho, že jde měsíční rozpočet do mínusu, udělal to, co říkaly všechny dobré rady: „Když se dostanete do potíží se splácením, řešte tu věc s bankou zavčasu“. Měl jsem jeden spotřebák a leasing na Felicii. Jako každej. První, co jsem udělal, že jsem zavolal do té banky… a dozvěděl jsem se, že splátku podle smlouvy odložit nelze. A nafasoval jsem 1500 korun pokuty za pozdní platbu. Titanic narazil do ledovce, vnímali jsme to jako takovou momentální komplikaci a nedocházelo nám, že jsme ve smrtelném nebezpečí.

Jako největší problém celé společnosti, co se týče těchto mimořádných životních situací, vnímám absenci nějakého sociálního kurátora, který by podobně postižené lidi navštívil, a informoval o možnostech. Aby emočně rozjívené rodiče, hroutící se nad postýlkou s nemocným dítětem, usadil do reality. To není jen tato splátka, vážení rodiče. To teď budou všechny splátky, protože v lékárně a ve zdravotních potřebách necháte desetitisíce. Každý měsíc. neufinancujete to na jednom platu a pečovatelském příspěvku. Běžte si založit sbírku, zavčasu. Nikdo mi to neřekl. Dovtípil jsem se pozdě.

Kdykoli v budoucnu jsme pak řešili situaci, jestli ty peníze v ruce dát telefonnímu operátorovi za složenku, nebo v lékárně na nutné léky, zachovali jsme se pak, jak by se asi zachoval každý. Léky mají přednost, operátor počká. Co nejhoršího se stane? Pokuta. Sere pes, potřebujeme cévky. A pak nám poprvé odpojili plyn. Stalo se to v krutých mrazech, přestali jsme topit. A potom se to stalo ještě mockrát.

Živil jsem se a stále se živím jako obchodní zástupce. V době narození Lucie pro regionální rádio, pouzději jsem prodával inzerci do místního plátku, který jsem vydával jako fyzická osoba, dnes je to něco jiného. Vždycky mi to šlo dobře. Nebyl jsem nejlepší na světě, ale byl jsem dobrý. Dost na to, abych v rámci provizního systému bral mírně nadstandardní peníze. Pak se ale Titanic začal pozvolna potápět. Zjišťoval jsem, že dvakrát třikrát týdně nejsem v práci, protože vezu dceru na nějaká vyšetření, na cvičení, kamkoliv. Každý týden. Každý měsíc. Pořád. Navždy. Ty ztracené hodiny a schůzky se v určitém okamžiku už nedaly dohnat. Čím víc energie jsem vkládal do práce, do zajištění všech základních sociálních potřeb, tím méně to šlo. Loď nabírala vodu a čerpadla nestačila.

Když se nořil do vln Atlantiku Titanic, existovala možnost opustit loď a sehnat si člun. Šance na volné místo ve člunu byla 1:3. My loď opustit nemohli. Bojovali jsme. Bojujeme dál. Každý den. O to, vydržet nad hladinou. Ještě chvíli. Ještě jeden den. Exekuce vedené na moje jméno už jsem přestal počítat před lety, nemá to smysl. Většinou vznikly z toho, že se kvůli financování toho složitého života někde zapinkala platba za telefon. Je to už jedno. Až bude jednoho dne po všem, svolám ty exekutry k sobě domů, všechny. Tak už mě zabte. Teď už můžete.

Soud s nemocnicí, která způsobila rupturu dělohy a celý tento následek, probíhá od roku 2012. Je rok 2020. Znalci lžou, jako když tiskne, a v principu vymysleli to, že na videokameru natočená Kristelleerova exprese, zakázaná metoda, je v tomto případě jen povolené a žádoucí (!!) přidržení fundu. Ten výraz snad nikde jinde, než v České republice neexistuje. V Americe sáhnout rodičce na břicho, tak nevyleze z basy. Soudce tomu nerozumí, a spokojí se s vysvětlením pana znalce. Ostatní průběh a okolnosti jsou mediálně dostatečně známé. Samozřejmě, že jde o prachy. Na novou chatičku a Audinu ve sportvní úpravě před barákem asi těžko.

Díky všem, kteří jste za ta léta něco poslali na účet Lucky. Vy víte, že vám to nikdy nevrátím. Díky, pokud to můžete udělat občasně znovu.

Vlastimil Blaťák

Napsat komentář